Cesta do San Francisca – část první

Prozatím vynechám Blizzcon a zaměřím se cestování. V neděli, kdy jsem se musel dostat z Anaheimu až do Santa Cruz, začal den až na počáteční zmatky dobře. Mezi jedny zmatky patří chvíle, kdy mi bylo řečeno, že záloha pro případné poškození věcí mi sice bude vrácena, ale lhůta na to je až 45 dní. Takže čtyři tisíce pryč… naštěstí se vše nějak vyřešilo a já se vypravil pro auto.

Kousek na mapě byl překvapivě docela kus. Jakmile jsem však dorazil do půjčovny, pán všechno rychle vyřídil a předal mi klíče. Když jsem se šel podívat na své auto, můj první dojem byl – co to je? Ačkoliv jsem si objednal malého Focuse, byla mi servírována Kia ve sportovní úpravě. Co se dá dělat. Šel jsem ještě za tím samým panem, zda mi může vysvětlit řazení. Velmi ochoten mě zaškolil a já se tak mohl vydat na cestu.

IMG_8450 IMG_8454 IMG_8452

Moje první jízda v Americe, hustý! První křižovatku jsem zvládl, následnou také a pak už jsem byl na dálnici. Amerika je totiž plná dálnic, tady nic jiného, až má výjimky není. Alespoň tedy ve velkých městech. Jakmile jsem projížděl mezi dálnicemi a zjišťoval, že je zde snad deset pruhů, dost jsem se bál. Také oprávněně, protože jsem dvakrát odbočil špatně a zajel jsem se několik kilometrů (díky bohu, že pak se mi to snad už nestalo). Cesta byla velmi rovná, skoro žádné zatáčky, jen spousta aut. Zjistil jsem, že LA je sakra velké město, protože než jsem se z něj vymotal, ujel jsem snad 100 mil…

Po opuštění města jsem hledal první benzínku, auto totiž nebylo plně natankované. Slečna mi ochotně pomohla nejen se samotným natankováním, ale také s platbou. Naplnit nádrž stálo jen 30 dolarů, což není ani 800. Cena benzínu je zde prostě ukázková. Kéž by byla taková i u nás.

Když jsem projížděl Malibu, vzpomněl jsem si na Dva a půl chlapa, ale Charlieho dům jsem hledat nešel. Město bylo z dálky velmi rozlehlé, snad jako každé jiné americké město a vidět k tomu oceán bylo opravdu skvěle. Celá cesta, až do Santa Barbary byla podél pobřeží. Poté jsem se rozhodoval, zda stihnu jet podél pobřeží a dojet do Santa Cruz včas. Výpočet ukazoval, že ne. Zvolil jsem tudíž dálnici, která byla až na pár úseků zase jen rovná. 😀 Rychlost se při takové nudné cestě lehce překračovala, takže místo 65 mph jsem si to štrádoval i 80.

Cestou jsem potkal několik vojenských vozidel, což by se líbilo Honzovi z Ústí. Bohužel, společné foto nemám, tak mi musí věřit. 🙂 Místní poušť byla přeci jen občas zajímavá, takže zase tak tragické to nebylo.

Když jsem se blížil do Santa Cruz, v dálce jsem viděl opravdu černé mraky, což bylo znamení, že ve městě bude asi pršet. Nevadí, trocha deště ještě nikomu neuškodila. Jakmile se však spustil déšť, musel jsem i já zpomalit. Stěrače skoro nestíhaly a já to nechtěl nikam nabořit. To ještě nebylo vše, to hlavní zdržení mě teprve čekalo. Kolona dlouhá asi 6 mil a k tomu popojiždění metr za tři vteřiny jsou super. Ztratil jsem tím skoro hodinu a připadalo mi, že kdybych jel původní cestou, možná bych udělal lépe.

Když jsem konečně dojel na místo, šel jsem se ubytovat. Zde mi paní sdělí, že mě nemají na seznamu, což mě celkem udivilo. Naštěstí měli jednu volnou postel. Říkal jsem si, že mám štěstí. Samozřejmě jen do doby, než byl problém s kreditkou, protože se to neztrhlo okamžitě, ale peníze se zablokovali. Opět jsem měl štěstí a byl tu ještě jeden pán, co se za mě zaručil. Když jsem mu říkal, že jsem z Čech, tak věděl, kde to je. 🙂

Pokoj byl celkem normální, pro jednoho plně dostačující a zase s obrovskou postelí. Vlastní kafe mě potěšilo, ale nějak jsem si ani nedal. Radši jsem šel do města, přesněji do Jacka v boxu, což je něco jako mekáč. Ne, že by to bylo daleko, ale hodinku to zabralo. Při návratu jsem už neměl sílu cokoliv podnikat a věřil jsem, že se ráno podívám na pláž a zdejší zábavný park, kvůli kterému jsem sem jel.

Pokračování příště. 🙂

První den – cesta

Praha Ruzyně

První den mé návštěvy Ameriky začal překvapivě dobře. V době psaní těchto řádků se nacházím někde na půl cesty. Takže se může ještě spousta věcí stát. Každopádně odbavení v Praze je samozřejmostí a musí dopadnout dobře. Když jsem projížděl na Heathrow mezi terminály, nikdy bych neřekl, že letiště může být tak obrovské. Opravdu je to jako město ve městě.

DSC_1245 DSC_1244 DSC_1242

Menší obavy jsem měl, když se terminál pro odbavení otevřel o půl hodiny později. Čekání mi zkrátil jeden Angličan, který se stěhuje do Ameriky a s velkou radostí mi popisoval, jak je to tam skvělé a že se mi tam bude určitě líbit. Nevynechal ani hrozný systém v Anglii, ať už ceny potravin nebo klasických věci. Podělil se také o velikost jednotlivých měst, které jsou prostě huge. 🙂

DSC_1231 DSC_1227 DSC_1246

Zpátky k cestě. Po odbavení jsem se dostal do největšího letadla, ve kterém jsem zatím letěl. Jen prozatím, to největší mě ještě čeká. Sezení v Boeingu 777 je malé, alespoň pro vysoké postavy. I tak by to mohlo být horší. Zamrzí sedadlo uprostřed bez možnosti výhledu, ale co se dá dělat. Alespoň tu člověk nemá hlad, může si nabít telefon či tablet a ještě koukat má televizi. A když už jsem nakousl jídlo, oběd byl celkem zajímavý. Těstoviny s nevím čím, houska se sýrem a pomerančovou čokoládou. K tomu sakra tvrdá sušenka, ale taková má asi být. A samozřejmě voda, čaj a víno. Teplé jídlo bylo servírováno 3x, což je nad mé očekávání. Hezky jsem všechno snědl a co se nesnědlo, to putovalo do batohu (ty sušenky jsem měl ještě v San Franciscu). I přes občasné spaní jsem spíše koukal na filmy. Dal jsem si repete Ant-mana, nových Avengers, ale také premiéru Paper Town, velmi zvláštní film. Když kapitán oznamoval, že za 40 minut budeme přistávat, netušil jsem, že to ve skutečnosti bude jen 20 minut.

Po úspěšném přistání jsem šel děsně dlouho, ale po použití letištního metra si nechci ani představit, jak ve skutečnosti velké je. Po vystoupení následovala další salva jezdících schodů. Na to, že je mám velmi rád, mě trochu štvaly. Když jsem konečně dorazil na místo, kde jsem měl dostat vízum, byl jsem radostí bez sebe. Kontrola proběhla v pořádku. Jestli vás zajímá, na co se ptali, tak jak dlouho zde budu, zda mám nějaké jídlo (řekl jsem ne, a pomyslel na ty tyčinky z letadla) a v zda budu první den v Anaheimu. Pak hurá pryč, než si to rozmyslí.

Když kolegu z novinky.cz vyzvedla jedna paní z Blizzu, říkal jsem si, proč si musím já zavolat shuttle. To jsem nakonec udělal z cizího telefonu. Rozhovor byl jasný a stručný, vyhlížet bílou dodávku s číslem 354 a rozhodně nepřecházet silnici. Poslechl jsem a čekal skoro půl hodiny, kdy jsem už začal být nervózní, zda na mě nezapomněli. Auto naštěstí přijelo a nejen pro mě, ale pro další lidi, kteří zde byli díky Blizzardu.

DSC_1248 DSC_1250 DSC_1249  

Nastoupili jsme tedy do dodávky a vyrazili. Cesta trvala něco přes hodinu, protože provoz byl celkem velký a všem zácpám jsme se nevyhnuli. Cestou mě udivovalo, jak je vše velikánské a roztahané, 5 pruhů na dálnici minimum a na menších silnicích 3 pruhy také normální. V tu chvíli jsem si říkal, jak to dám já, až pojedu pryč. Jakmile nás řidič dopravil do hotelu, obdivoval jsem zdejší prostory. Vše velmi luxusní, určitě drahé, ale velmi příjemné. Navíc asi 400 metrů od Convenction Centra, kde se konal Blizzcon. Nice! 🙂

To je z cesty všechno. Další zážitky v článku o Blizzconu.

Cesta pomalu začíná

Konečně mám sbaleno, snad vše připraveno a teď už jen vyrazit. Všechno hrozně dlouho trvá, takže první příspěvky hodím asi až přistanu v LA. Samozřejmě za předpokladu, že si vše připravím hezky v letadle. Co také dělat, když cesta trvá něco kolem 15 hodin…

První příspěvky již brzy… 🙂