Cesta do San Francisca – část první

Prozatím vynechám Blizzcon a zaměřím se cestování. V neděli, kdy jsem se musel dostat z Anaheimu až do Santa Cruz, začal den až na počáteční zmatky dobře. Mezi jedny zmatky patří chvíle, kdy mi bylo řečeno, že záloha pro případné poškození věcí mi sice bude vrácena, ale lhůta na to je až 45 dní. Takže čtyři tisíce pryč… naštěstí se vše nějak vyřešilo a já se vypravil pro auto.

Kousek na mapě byl překvapivě docela kus. Jakmile jsem však dorazil do půjčovny, pán všechno rychle vyřídil a předal mi klíče. Když jsem se šel podívat na své auto, můj první dojem byl – co to je? Ačkoliv jsem si objednal malého Focuse, byla mi servírována Kia ve sportovní úpravě. Co se dá dělat. Šel jsem ještě za tím samým panem, zda mi může vysvětlit řazení. Velmi ochoten mě zaškolil a já se tak mohl vydat na cestu.

IMG_8450 IMG_8454 IMG_8452

Moje první jízda v Americe, hustý! První křižovatku jsem zvládl, následnou také a pak už jsem byl na dálnici. Amerika je totiž plná dálnic, tady nic jiného, až má výjimky není. Alespoň tedy ve velkých městech. Jakmile jsem projížděl mezi dálnicemi a zjišťoval, že je zde snad deset pruhů, dost jsem se bál. Také oprávněně, protože jsem dvakrát odbočil špatně a zajel jsem se několik kilometrů (díky bohu, že pak se mi to snad už nestalo). Cesta byla velmi rovná, skoro žádné zatáčky, jen spousta aut. Zjistil jsem, že LA je sakra velké město, protože než jsem se z něj vymotal, ujel jsem snad 100 mil…

Po opuštění města jsem hledal první benzínku, auto totiž nebylo plně natankované. Slečna mi ochotně pomohla nejen se samotným natankováním, ale také s platbou. Naplnit nádrž stálo jen 30 dolarů, což není ani 800. Cena benzínu je zde prostě ukázková. Kéž by byla taková i u nás.

Když jsem projížděl Malibu, vzpomněl jsem si na Dva a půl chlapa, ale Charlieho dům jsem hledat nešel. Město bylo z dálky velmi rozlehlé, snad jako každé jiné americké město a vidět k tomu oceán bylo opravdu skvěle. Celá cesta, až do Santa Barbary byla podél pobřeží. Poté jsem se rozhodoval, zda stihnu jet podél pobřeží a dojet do Santa Cruz včas. Výpočet ukazoval, že ne. Zvolil jsem tudíž dálnici, která byla až na pár úseků zase jen rovná. 😀 Rychlost se při takové nudné cestě lehce překračovala, takže místo 65 mph jsem si to štrádoval i 80.

Cestou jsem potkal několik vojenských vozidel, což by se líbilo Honzovi z Ústí. Bohužel, společné foto nemám, tak mi musí věřit. 🙂 Místní poušť byla přeci jen občas zajímavá, takže zase tak tragické to nebylo.

Když jsem se blížil do Santa Cruz, v dálce jsem viděl opravdu černé mraky, což bylo znamení, že ve městě bude asi pršet. Nevadí, trocha deště ještě nikomu neuškodila. Jakmile se však spustil déšť, musel jsem i já zpomalit. Stěrače skoro nestíhaly a já to nechtěl nikam nabořit. To ještě nebylo vše, to hlavní zdržení mě teprve čekalo. Kolona dlouhá asi 6 mil a k tomu popojiždění metr za tři vteřiny jsou super. Ztratil jsem tím skoro hodinu a připadalo mi, že kdybych jel původní cestou, možná bych udělal lépe.

Když jsem konečně dojel na místo, šel jsem se ubytovat. Zde mi paní sdělí, že mě nemají na seznamu, což mě celkem udivilo. Naštěstí měli jednu volnou postel. Říkal jsem si, že mám štěstí. Samozřejmě jen do doby, než byl problém s kreditkou, protože se to neztrhlo okamžitě, ale peníze se zablokovali. Opět jsem měl štěstí a byl tu ještě jeden pán, co se za mě zaručil. Když jsem mu říkal, že jsem z Čech, tak věděl, kde to je. 🙂

Pokoj byl celkem normální, pro jednoho plně dostačující a zase s obrovskou postelí. Vlastní kafe mě potěšilo, ale nějak jsem si ani nedal. Radši jsem šel do města, přesněji do Jacka v boxu, což je něco jako mekáč. Ne, že by to bylo daleko, ale hodinku to zabralo. Při návratu jsem už neměl sílu cokoliv podnikat a věřil jsem, že se ráno podívám na pláž a zdejší zábavný park, kvůli kterému jsem sem jel.

Pokračování příště. 🙂

USA 2015: Příjezd do Kalifornie – den 1

Den D nastal. V brzkých ranních hodinách jsem se vypravil na pražské letiště. Odtud mi letělo letadlo (nějaké malé prdítko, co nestojí za zmínku) do Londýna (Heathrow). Jakmile jsem přistál, uchvátila mě rozlehlost zdejšího letiště. Opravdu je to takové menší město ve meště. Kdyby nebylo dobrého značení, určitě bych se tu lehce ztratil.

DSC_1245 DSC_1244 DSC_1242

Když jsem po konečně dorazil na správný terminál, čekal jsem na otevření o půl hodiny déle. Všichni kolem byli trochu nervózní, zda vůbec poletíme. Čekání mi zkrátil jeden Angličan, který se stěhuje do Ameriky za lepším. S radostí mi popisoval, jak je to tam skvělé. Ujišťoval mě, že se mi tam bude líbit. Po otázce, proč se tam stěhuje mi zdělil, že je to kvůli britskému systému. Všechno je prý drahé a komplikované. To se prý v Americe nestane. Pobavilo mě jeho popis měst v USA, což doplňoval fotkami. Nejčastěji používané slovo bylo “fucking” a “huge” – všechno je tam hrozně veliké a daleko (opravdu nelhal).

DSC_1231 DSC_1227 DSC_1246
Brány se konečně otevřeli a já pomalu zamířil do největšího letadla (na dlouhé trasy je to ale klasika), kterým jsem kdy letěl. Byl to samotný Boeing 777! Paní u odbavení brala (trochu) ohled na mou výšku, takže ačkoliv jsem seděl uprostřed letadla, alespoň to bylo na kraji. Když to šlo, natáhl jsem si nohy do uličky, o které pak lidé občas zakopli… Během cesty jsem dostal celkem tři teplá jídla. To abych si zvykl na velké porce v Americe :). Nečekejte nějakou hitparádu, dostal jsem nějaké těstoviny, housku se sýrem a pomerančovou čokoládou, sakra tvrdou sušenku a vodu, čaj a víno. Sušenku jsem si schoval do batohu na horší časy (v San Franciscu se fakt hodila). Ve zbylém čase jsem koukal na filmy, ať už Ant-Man, Avengers či premiéru – Paper Town.

Po nějakých 11 hodinách jsme začali přistávat. Nejdříve jsme měli čěkat 40 minut na přistání. Z toho se nakonec stalo 20 minut a já byl konečně zase nohama na zemi. Popadl jsem batoh a vydal jsem se s vyplněným imigračním papírkem kamsi s davem. Nejdříve člověk jde snad 10 minut pěšky, aby pak dalších 5 minut jel letištním metrem, než se dostane tam, kam potřebuje. Cestou jsem narazil na hromadu jezdících schodů, jupí! 🙂 Při vstupní kontrole se ptali akorát kam jedu, jak dlouho tu hodlám zůstat a zda mám nějaké jídlo. Pomyslel jsem na sušenky z letadla a odpověděl jsem, že ne. Pak už hurá pryč.

Cestou z letadla jsem potkal kolegu z novinky.cz, kterého vyzvedla nějaká paní z Blizzu. Já si musel půjčit telefon a zavolat na hotel pro shuttle. Díky bohu to nebylo nijak složitý, jen čekat až hodinu na bílou dodávku s číslem 354, a rozhodně nepřecházet ulici. Čekal jsem něco přes půl hodiny, což mi na nervózitě nepřidalo, ale auto se nakonec objevilo a já mohl jet s dalšími čtyřmi na hotel.

DSC_1248 DSC_1250 DSC_1249  
Cesta trvala něco přes hodinu a já celou dobu koukal z okna a hltal ten obrovský svět. Pět a více pruhů na dálnici nebylo nic neobvyklého (ha ha). I menší ulice měly dva pruhy celkem běžně. Vzpomněl jsem si na Angličana z Londýna a opravdu jsem musel uznat, že Amerika je obrovská a všechno v ní taky.

Po příjezdu do hotelu jsem se ubytoval, hodil kufry do pokoje a obdivoval ten luxus, který se mi naskytl. Dvě obrovské postele jen pro mě, jeej! 🙂 Klimatizace, kterou jsem nastavil na normálních 21 °C z šílených 16… A abych řekl pravdu, tak klimatizace je v Kalifornii šílená. Všude je hrozná zima a venku velké teplo.

Po chvíli jsem šel objevovat okolí. Zjistil jsem, že bydlím asi 300 metrů od Convenction Centra, kde se konal Blizzcon. Hlavní událost, kvůli které se uskutečnila celá tahle cesta. Paráda!

Cesta pomalu začíná

Konečně mám sbaleno, snad vše připraveno a teď už jen vyrazit. Všechno hrozně dlouho trvá, takže první příspěvky hodím asi až přistanu v LA. Samozřejmě za předpokladu, že si vše připravím hezky v letadle. Co také dělat, když cesta trvá něco kolem 15 hodin…

První příspěvky již brzy… 🙂